Lucka a Lukáš byli u babičky na prázdninách. Na večer se šli projít k rybníku. "Lucko, podívej se, padá hvězda" vykřikl Lukáš. A opravdu. Oblohu rozzářilo světlo a uslyšeli burácení hromu.

A jen to Lukáš dořekl, proletělo něco kolem nich. "Co to bylo." vyjekla Lucka a zatřásla se strachy. "Nevím" odpověděl Lukáš a upřel svůj pohled do nedalekého lesíka.

Právě tam se vznášelo blikající světýlko. "Luci, vidíš to?" Lucka jen zakývala hlavou. Jedním pohledem se domluvili, že musí prozkoumat původce světla. Pomalu se blížili k lesíku. "Zářící kámen" vydechla Lucka. "Nesmysl, jak může kámen svítit. Nevíš?" zamumlal Lukáš, ale sám měl tuto myšlenku na jazyku. "Asi to je kulový blesk. Pamatuješ, jak nám o něm tatínek vyprávěl?" "A není nebezpečný?" zjišťovala Lucka. Odpovědi se nedočkala. Světýlko se najednou dalo do pohybu a směřovalo k nim. "Lukáši, utíkejme. Světýlko nás honí!" křičela Lucka, ale nohy jí vypověděly službu a zůstala stát jak přikovaná. Najednou oba dva uslyšeli volání. "Nemějte strach. Já vám neublížím. Jsem cestovatel v čase. A můžu vás vzít na výlet do minulosti."

"Ááááááá" vydechly děti současně. "A můžeš nás vzít za princeznami?" špitla Lucka. "Néééééé, princezny ne, já chci za vojáky" křičel Lukáš. Světýlko se zasmálo: "Za princeznami, za vojáky i za krály. Jak budete chtít. Času máme dost." "Ale co tomu řeknou rodiče a babička." zajímaly se děti."Nebojte se, čas se měří různými způsoby. Můj čas je dlouhý. I kdyby jsme v minulosti byly 1 rok, tak tady to bude 1 sekunda. Jak budete chtít cestovat, tak mě zavolejte a já se hned vrátím."

"Jak tě máme zavolat." chtěly děti vědět. "Dám Vám hádanku. Stačí vyslovit jméno malinké květinky, která kvete na jaře a má modré kvítečka." Lukáš byl zklamaný. Jméno květiny? Jak si mám vzpomenout, když mě přírodopis moc nebaví. "Já to vím." křičela Lucka "je to pomněnka." "Správně, stačí zavolat "POMNĚNKA" a budete cestovat." slíbilo světýlko a ztratilo se mezi stromy.

Děti byly sami. "Lucko, nezdálo se nám to?" zjišťoval Lukáš, který si myslel, že usnul. Lucka zvedla hlavu a zadívala se na hvězdnou oblohu. Hvězdičky blikaly jak o závod. "Co myslíš, z které planety je náš záhadný kámen." "To nevím" odpověděl Lukáš "spíš mě řekni, kam se zítra podíváme. Já bych docela rád navštívil Velkou Moravu." "Velkou Moravu? a co tam uvidíme." "Uvidíš" mrknul Lukáš okem a zasmál se na Lucku. "Dnes ale pojďme domů, ať se na ten výlet dobře vyspíme."

Velkou záhadu však měla večer babička, protože děti si šly lehnout bez řeči a hned usnuly. To se zatím nikdy nestalo.

Napsal: M.N.

Příběh: První výprava do minulosti